Kampa plná příběhů

 

Pražská Kampa byla nedávno vyhlášená druhým nejkrásnějším ostrovem světa. Nabízíme vám několik příběhů, které jsou s ní spojeny, snad jako inspiraci pro sváteční procházku. 

1. Letenská 1 

V původně renesančním domě U Zlaté lodi bydlel JIŘÍ ARVÉD SMÍCHOVSKÝ, lidsky pokleslý génius hovořící česky, německy, italsky, francouzsky, polsky, anglicky, hebrejsky, řecky a latinsky (pasivně ovládal další jazyky), výjimečný polyhistor schopný zpaměti odříkat dlouhé pasáže z mnoha knih (například Dantovu Božskou komedii znal zpaměti celou). Faustovský štvanec, jenž opakovaně zaprodal svou duši. 

Dům U Zlaté lodi koupili jeho rodiče – otec Němec, bohatý podnikatel v oboru polygrafie, matka Češka. Smíchovský se narodil v roce 1897 (možná o rok později), vychodil obecnou školu a posléze německé gymnázium ve Štěpánské ulici. V roce 1920 získal doktorát na právnické fakultě pražské německé univerzity. Poté odešel studovat náboženství na jezuitskou kolej do Vatikánu. V Římě dosáhl druhého doktorátu – z teologie. Konečně třetí doktorát získal na univerzitě ve francouzském Toulouse – tentokrát z filozofie. 

Třikrát se (v podivné symetrii ke svému vzdělání) stal také agentem některé z tajných služeb. 

Poprvé: s italskou zpravodajskou službou začal pravděpodobně spolupracovat během svých římských studií. Ve zpravodajské činnosti pokračoval po návratu do Prahy (1929) a ukončil ji až po německé okupaci Čech a Moravy. 

Podruhé: ke spolupráci s nacistickou SD se zavázal krátce po obsazení Prahy. Je otázkou, nakolik byl ke spolupráci nucen – jak by mohlo napovídat trojí přechodné věznění. Stal se agentem, udavačem a blízkým spolupracovníkemWaltera Jacobiho, šéfa pražské centrály Sicherheitsdienstu (v roce 1947 popraveného). Shromažďoval podklady pro antisemitskou propagandu. Stojí za knihou Golem… metla Čechů pod níž je jako autor podepsán právě Jacobi (spekuluje se o tom, zda ji ve skutečnosti celou nenapsal). 

Potřetí: po svém zatčení a odsouzení (v roce 1947 vyfasoval doživotí, pro noviny teď byl „malostranským vrahem a ďáblem“) spolupracoval Jiří Arvéd Smíchovský s komunistickou Státní bezpečností. Jeho úlohou bylo křivě svědčit o kolaboraci vytipovaných osob. Podle vlastních slov přivedl na šibenici 48 lidí. 

Jiří Arvéd Smíchovský – za války Georg Arved Smichowski – dosáhl mimořádného vzdělání, zároveň vedl neuspořádaný a rozkolísaný život (k tomu nepochybně přispěla jeho homosexualita). Byl přesvědčeným nacistou, zároveň se od třicátých let pokoušel ve sklepě domu UZlaté lodi iniciovat rituály židovské kabaly. Později je nahradil černou magií a satanismem. Podle svědectví spoluvězňů odříkával naMírově, kde byl od konce čtyřicátých let vězněn (i tady udával), starořecké formule pro iniciaci Satana. 

Jiří Arvéd Smíchovský byl podle všeho zavražděn některým z dozorců. Tvrdí to alespoň Milan Nekonečný v knize Novodobý český hermetismus. Zemřel 22. ledna 1951. 

2. U Lužického semináře 116/48 

V domě U bílé botky bydlela do své smrti v roce 2005 herečka SLÁVKA BUDÍNOVÁ. Opuštěná. Odkázaná na pomoc malostranských sousedů. Propadlá alkoholu. 

3. U Lužického semináře 100/24 

Podobně úzkých ULIčeK vedlo k Čertovce několik. Ta, která přiléhá k boku Malého jelenovského domu, zůstala poslední. V případě požáru se úzkou škvírou mezi domy dopravovala na Malou Stranu vltavská voda. 

4. U Lužického semináře 97/18 

V domě U krucifixu žil a v roce 1980 také zemřel básník VLADIMÍR HOLAN. V posledních letech života ze svého bytu vůbec nevycházel, a když nakonec přijeli pro jeho ztuhlé tělo funebráci, museli ho snést po schodišti sousedního domu, protože v tom Holanově se s ním nedokázali vytočit. 

K Holanovu bytu se váže také jedna – zřejmě nechtěná a nezamýšlená – literární mystifikace. Původcem je Jaroslav Seifert. V básni Hlava Panny Marie (sbírka Deštník z Piccadilly, 1979) popisuje návštěvu Holanova bytu: Já však jeho slova přeslechl. 

Na nízké skřínce u dveří zahlédl jsem odlitek ženské hlavy. 

Proboha, tu znám! 

Ležela tam, spočívajíc na tváři, jako pod gilotinou. 

Byla to hlava Panny Marie ze Staroměstského rynku. 

Shodili ji poutníci, když právě před šedesáti lety vraceli se z Bílé Hory. 

Mnozí vzali Seiferta doslova a legenda začala žít. Byla to však jen básníkova imaginace. Vladimír Holan hlavu světice ze sloupu, strženého na Staroměstském náměstí v listopadu 1918, neskrýval. Ta se náhle a nečekaně objevila v roce 1957 v jednom z pražských starožitnictví, odkud ji vykoupilo Národní muzeum. 

5. U Lužického semináře 104/28 

V podkrovním bytě domu U tkalců bydlela od poloviny šedesátých let Dr. ANNA MASARYKOVÁ, vnučka TGM. Komunistické moci nahánělo její jméno hrůzu, a tak střežení Anny Masarykové – důstojné staré paní, jež zasvětila život výtvarnému umění a Národní galerii – připomínalo místy policejní manévry. 

V březnu 1988 si Státní bezpečnost zřídila pozorovatelnu – v hantýrce příslušníků POB (PEVNÝ OPĚRNÝ BOD) – v protějším domě, v němž sídlilo ředitelství Pražských vodovodů a kanalizací. „POB se nachází v prvním poschodí budovy číslo 548/4 v Cihelné ulici v Praze 1. Přístup k POB je chodbou vpravo od schodiště, kancelář č. 14. V pracovní dny je vstup střežen vrátným, ve dnech pracovního volna je budova uzamčena. Při využití POB je nutno využívat legendu ,jsme pracovníci CO‘.“ Zní to jako trpký žert… 

Přímo před domem Anny Masarykové pak parkoval MOB – MOBILNÍ OPĚRNÝ BOD – v konkrétním případě „vhodně maskovaná“ skříňová avie. Anna Masaryková zemřela v roce 1996. 

6. U Lužického semináře 8/89 

Do svojí smrti v roce 1991 tu bydlel herec a legendární divadelní režisér MIROSLAV MACHÁČEK (obr. vlevo dole). 

7. U Lužického semináře 107/34 

Ve třetím patře, obklopen modely pražských budov, které vlastnoručně vyřezal z lepenky, žil do své smrti v roce 1875 HYNEK KOMM(také KHOM), pekařský mistr a vášnivý vlastenec, kterému Karel Hynek Mácha dedikoval svůj Máj. „Mnohováženému pánu a panu Hynkovi Kommovi, usedlému měšťanu pražskému, vlastenci horlivému, na důkaz uctivosti věnuje spisovatel,“ stojí v záhlaví nejslavnější české básně. ?8. Míšeňská 3 

Do bytu jeho matky v Míšeňské ulici za ním revoluční gardisté – tito náhle zrození bojovníci proti všemu nečeskému – poslali 8. května 1945 malého chlapce, vylákali ho na chodbu, zajali, odvlekli na Kampu a tady zaživa upálili. Tak skončil život rodáka z Kutné Hory Felixe Emila Josefa Cammra (možná Camra), jenž se nechal v roce 1924 přejmenovat na FELIXE ACHILLA DE LA CÁMARA DEL CAMPO Y DEL PADRONNE, a jakkoli se v Masarykově Československu tituly nenosily, dodával ke svému jménu – už tak blaženě vznešenému – přídomek hrabě. 

Po španělském předkovi, tvrdil. 

Později v Paříži získal (pravděpodobně za úplatu) další titul, takže jeho celé jméno posléze znělo HRABĚ PIERRE FOURIER MARIE ETIENNE FOURIER D’HINCOURT, SEIGNEUR DE CHÉRONVAL DE CHARNY, HRABĚ FELIX ACHIE DE LA CÁMARA DEL CAMPO. 

Od začátku dvacátých let napsal Cámara řadu knih beznadějně nasáklých černou romantikou okultismu, ale také dívčích románů a pohádek. Byl pravidelným účastníkem seancí, které pořádal ve sklepě nedalekého domu U Zlaté lodi jeho přítel – a další v řadě budoucích kolaborantů – Jiří Arvéd Smíchovský. Žil v Paříži i Berlíně. Těšil se přízni žen. Přátelil se s Mary Pickfordovou i Gretou Garbo. Překládal z němčiny, francouzštiny a španělštiny. 

Jako vášnivý antisemita přivítal okupaci Čech a Moravy a během válečných let – to již bydlel na Kampě – pracoval jako německý poradce pro filmový průmysl. 

Přelom třicátých a čtyřicátých let je zároveň dobou jeho filmových úspěchů – Cámarovy náměty a scénáře zpracovali Karel Lamač (Slávko, nedej se; Pozor, straší), Karel Hašler (Okénko do nebe) nebo další z kolaborantů Václav Binovec (Nevinná). Dodnes nejslavnější však zůstává Dívka v modrém natočená Otakarem Vávrou s Lídou Baarovou v hlavní roli. 

A pak už se přiblížil šílený Cámarův konec. 

Dodnes však neexistuje jediný doklad o jeho smrti, a tak ještě dlouho po válce žila – a možná stále žije – spekulace o tom, že se pokleslému spisovateli podařilo uprchnout do Paříže. Honosné hraběcí jméno se však už nikdy – a v žádném koutě světa – neobjevilo. 

9. Míšeňská 67/10 

V domě U zlatého beránka žil slavný český herec ZDENĚK ŠTĚPÁNEK. Smrt ho v červnu 1968 zastihla v protější restauraci U tří pštrosů (tehdy to byla ještě obyčejná hospoda). Postavil se k výčepu, dal si první pivo, potom druhé a během chvíle zemřel. 

10. Na Kampě 514/9 

Od roku 1898 do své smrti – v roce 1942 – tu bydlel majitel ševcovské dílny a půjčovny loděk JOSEF ROUSEK. Pan Rousek měl byt a ševcovskou dílnu v přízemí domu, okny bez ustání pozoroval řeku, a jakmile se někdo ocitl v úzkých, obvykle proto, že se převrhla jeho loď, vyrážel na pomoc. 

Do roku 1921 tak zachránil 52 lidí. Do roku 1925 celkem 76 osob. 

Josef Rousek měl čtyři děti, také ony zachraňovaly topící (dcera si první úspěch připsala v necelých deseti letech). Do své smrti spasil okolo 200 lidí, v přibližné stovce případů přišel pozdě. 

Josef Rousek byl všeobecně známou postavou – stal se předobrazem komedie Ryba na suchu s Vlastou Burianem v hlavní roli. 

V roce 1937 ovdověl, ale v pětašedesáti letech se znovu oženil. Když zemřel, provdala se pro změnu jeho druhá žena – Karel Bukvář převzal půjčovnu loděk i výjimečné poslání. Také on zachránil v následujících letech několik desítek lidí. 

11. Na Kampě 512/11 

V domě U žluté růže žil v letech 1930 až 1976 český herec EDUARD KOHOUT. Když v roce 1906 přišel do Prahy studovat konzervatoř, bydlel tu hudební skladatel BOHUSLAV MARTINŮ, brzy se přestěhoval o několik metrů dál – do Hroznové 492/8, aby se ještě jednou na Malou Stranu vrátil a v roce 1914 bydlel U bílého pelikána v Prokopské ulici 293/2. 

12. Na Kampě 511/12 

Smilstvo stojí na počátku útlého románu Egona Erwina Kische PASÁK. Ten byl v době svého vzniku (1914) označován za pornografický. 

Vorař Jarda Chrapot zachrání tonoucího muže, uloží ho ve svém domě na Kampě a znovu odjede k místu, na němž explodoval výletní parník. V bytě zůstává jen mladík a vorařova žena. O devět měsíců později se narodí syn Jaroslav (onen Pasák z názvu díla). Jeho život není šťastný a Kisch ho nechá zajít sebevraždou právě tady – v domě „ve tvaru kostky“. ?13. Kampa 510/13 

U bílé botky, podle historika a spisovatele Cyrila Merhouta v nejhezčím a historicky nejcennějším domě na kampském rynečku, žil do své smrti v roce 2007 herec JOSEF VINKLÁŘ. 

14. Na Kampě 509/14 

Bývala tu hospoda U MĚŠŤÁNKŮ (s oficiálním názvem Na Kampě). Denně do ní chodilWerich, Trnka, režisér Krška, Eva Olmerová. Na stěnách tu do poslední chvíle opatrovaliWerichovy kresby, než vzaly za své během polistopadové adaptace. 

15. Na Kampě 494/6 

Na začátku šedesátých let tu žil JAN WIENER, příslušník 311 bombardovací perutě RAF, historik, spisovatel a po Únoru 1948 také vězeň komunistického režimu. 

Pocházel z pražské česko-německo-židovské rodiny; jak bývalo běžné, jedna babička mluvila česky, druhá německy. Narodil se v Hamburku, po nástupu nacismu se rodina vrátila do Prahy. 

Během mobilizace v roce 1938 Wiener dobrovolně narukoval, i když mu nebylo předepsaných osmnáct let. Po okupaci utíká s otcem do Jugoslávie, když vtrhnou Němci do Slovinska, spáchá tatínek sebevraždu, matka v roce 1942 zahyne v Terezíně. Jan Wiener přeplave Sávu, vytyčující hranici mezi Jugoslávií a Itálií: chce přes Marseille do severní Afriky a odtud k československým jednotkám do Británie. Cestuje na vlakovém podvozku, v Janově je objeven a zatčen. Devět měsíců stráví v samovazbě, pak je dopraven do zajateckého tábora v Kalábrii. S polským přítelem se pokusí o útěk, jsou dopadeni a znovu uvězněni. Na začátku srpna 1943 uprchnou znovu, tentokrát úspěšně. Wiener překročí na jihu Itálie frontu a konečně dosáhne vysněné Británie. Tady absolvuje leteckou školu a je zařazen ke 311. bombardovací peruti jako střelec a radionavigátor. 

Po válce se vrátí do Prahy, aby zjistil, že byt po rodičích včetně zařízení zabral soused, nikdy ho už nedostane zpět. Začne studovat historii na filozofické fakultě, jenže po Únoru je akčním výborem ze školy vyhozen. Je obviněn ze špionáže, poslouží k tomu povinný zpravodajský kurz, který každý letec v Anglii prodělal, a od roku 1950 stráví pět let v pracovním táboře na Kladně. 

V roce 1963 se mimořádně přitažlivý Wiener oženil – jeho nastávající je mladší o třiadvacet let. Wiener ji poznal, když se v roce 1957 nastěhoval k její matce do podnájmu, tehdy jí bylo třináct roků. Společně budou žít právě tady, v jediném pokoji na Kampě. 

Zuzana Wienerová později vzpomínala: „Pro dospívající dívku to byla životní lekce. Pan Wiener byl obklopen ženami. Jedna byla u něho na návštěvě v pokoji, druhá za dveřmi zvonila, třetí telefonovala a čtvrtá volala pod oknem.“ 

V roce 1965 společně emigrují do Spojených států. 

Jan Wiener je nositelem medaile Za zásluhy I. stupně. Zemřel před několika týdny. 

16. Hroznová 493/5 

Do posledního patra, na pavlač, se v roce 1959 nastěhovala EVA OLMEROVÁ, aby tu prožila první polovinu šedesátých let. Traduje se, že pod okny jejího pokoje – v korytě Čertovky – se hromadily rozbité budíky. Proskribované zpěvačce se nechtělo vstávat na tovární šichtu. 

Do své smrti v roce 2001 tu bydlel básník, kritik a po revoluci také hradní knihovník ANDREJ STANKOVIČ. V místech, kde je dnes služebna městské policie, býval vyhlášený lokál PEKLO (nebo V Pekle). V roce 1895 byl hostinec na týden uzavřen, protože se v něm zpívala oplzlá píseň o císaři pánu. 

17. Hroznová 500/1 

Slavný domek JIŘÍHO TRNKY. Rodina se do něj nastěhovala v roce 1960. 

18. Na Kampě 498/1 

Dům s půvabným domovním znamením byl posledním českým bydlištěm JIŘÍHO VOSKOVCE. ?19. U Sovových mlýnů 501/7 

Je Štědrý den, 24. prosince 1974. Jako každý rok scházejí se u JANA WERICHA přátelé a umělci z celé Prahy i sousedé z malostranského okolí. Na tenhle zvyk dodnes na Malé Straně vzpomínají; ti, co tu ještě žijí. V uvažování tajné policie vyvolával, jako vše autentické, co se vymykalo bezprostřední kontrole strany a bezpečnostního aparátu, krajní podezření. V rozkazu ke sledování Werichova domu se píše: „V dopoledních hodinách dne 24. 12. 1974 se sejde v bytě Jana Wericha pravicová kulturní fronta v počtu asi 50 osob na takzvaném pražském folklóru.“ Skandál! 

A tak do druhého patra Lichtenštejnského paláce (U Sovových mlýnů 506/4), v němž se tehdy nalézal Výzkumný ústav plánování, umístila Státní bezpečnost dva své pracovníky – Šebelu v tmavém zimníku a Spurného v hnědém kožichu –, aby průběh Štědrého dne u Werichova domu zdokumentovali. 

O jejich stanovišti se ve zprávě říká: „Opěrný bod se nachází v budově Výzkumného ústavu plánování ve II. poschodí, odkud je velmi dobrý výhled na domy 7, 9 v ul. U Sovových mlýnů. Možnost použití je závislá na tom, jestli je den pracovního klidu, nebo pracovní den. V době pracovního klidu máme k dispozici kteroukoli kancelář ve II. poschodí. V době pracovní pouze jedinou místnost ve II. poschodí, jejíž vyprázdnění musí být předem projednáno.“ 

Poté je zmíněn i ochotný malostranský soused, na kterého se mohou příslušníci StB obracet: „Po souhlasu ředitele bude nám vše potřebné zařizovat soudruh Vohánka, zaměstnanec ústavu, který tam i bydlí. Jedná se o spolehlivého člena KSČ a funkcionáře ONV.“ 

Oba agenti – Šebela v tmavém zimníku a Spurný v hnědém kožichu – posléze hlásí, že během Štědrého dne navštívilo Wericha asi čtyřicet lidí, většinou zpěváků a herců. Konkrétně zmiňují Vlacha, Hlinomaze, Matušku, Laufera nebo ministra kultury z roku 1968 Galušku. 

20. U Sovových mlýnů 503/2, 527 

V Sovových či Odkolkových mlýnech se vyučil mlynářským mistrem JOSEF MYSLIVEČEK, pozdější Il divino Boemo. 

V prvním patře s výhledem na Karlův most i Národní divadlo, v jediné místnosti s velkými kachlovými kamny a klavírním křídlem, žil před válkou klavírní virtuos RUDOLF FIRKUŠNÝ. 

Po jeho útěku před nacisty v květnu 1939 zdědila skromný byt i s klavírem Firkušného přítelkyně – herečka MARIE GLÁZROVÁ. Obývala ho do roku 1949. 

21. Kampa 

Brána a torzo zdí před Sovovými mlýny jsou tím jediným, co zbylo z valů, které oddělovaly jednotlivé zahrady na Kampě. Nacisté je zbořili v letech 1941 a 1942, aby zde vytvořili cvičiště a slavnostní appelplatz pro Hitlerjugend. Zbourat se chystali také všechny domy na ostrově s výjimkou Lichtenštejnského paláce (506/4), kde sídlila krajská organizace NSDAP. Díky bohu k tomu nedošlo, paradoxním faktem ale zůstává, že současná podoba Kampy – rozlehlého parku sevřeného mezi širokým tokem Vltavy a Čertovkou – je dílem nacistů. 

22. U Sovových mlýnů 134/1 

Bydlela tu povedená vodnická rodinka se svým služebnictvem v legendární české komedii z roku 1974 JAK UTOPIT DOKTORA MRÁČKA. 

23. Všehrdova 447/10 

V zadním traktu s okny nad Čertovkou bydlela slavná malířka ZDENKA BRAUNEROVÁ, vášnivá bojovnice proti bourání staré Prahy, pravda, s jistou slabostí pro mladé talentované muže. 

?24. Všehrdova 450/16 

Právě tady se 13. března 1950 českoslovenští HOKEJOVÍ REPREZENTANTI dozvěděli, že na mistrovství světa do Londýna nepojedou – údajně proto, že Britové odmítli udělit vstupní víza rozhlasovým reportérům. Byla to lež, dokumenty byly dávno připravené na britském velvyslanectví. 

Po třetí hodině se zklamaní hráči vydali z hotelu Stará zbrojnice ve Všehrdově ulici, určeného v té době sportovcům, přes most do hostince v Pštrosově ulici. 

Co přišlo potom? Vztek, nadávky a nakonec i zatčení a nedobrovolná cesta do uranových dolů. Tak skončila pouť mistrů světa z let 1947 a 1949. ? 

Foto popis| JEDINě OSTROV SVATÉHO LUDVÍKA v Paříži je podle internetové cestovní kanceláře Virtual Tourist krásnější než pražská Kampa. 

Foto autor| Mapa: Šimon LN 

Foto autor| foto: Jan Zatorsky

O autorovi| Dan Hrubý, foto: Jan Zatorsky, vedoucí magazínu Pátek dan.hruby@lidovky.cz

 

 

Sedmnáct příběhů

Je neuvěřitelné, kolik osudů a příběhů se koncentruje v nevelké podkově Malé Strany. Ať už jste pražští, nebo mimopražští, přijměte následující článek jako tip na májový výlet či procházku. 

1) Malostranské náměstí 13 

V Lichtenštejnském paláci měl třípokojový byt plukovník ALFRED REDL, šéf pražského generálního štábu a hlavně organizátor rakousko-uherské výzvědné služby i protišpionážních opatření, jenž se sám dal do služeb nepřítele. Motivem zrady byla homosexualita, respektive vydírání a potřeba obrovských finančních částek na vydržování milenců. 

Alfred Redl byl odhalen 24. května 1913 ve Vídni a ještě téže noci přinucen v hotelu Klomser k sebevraždě. Skandál se přesto nepodařilo ututlat. 

Druhý den byl otevřen jeho byt v zadním traktu pražského vojenského velitelství v Lichtenštejnském paláci. O tom, co zde důstojníci objevili, píše Egon Erwin Kisch: „První, co zarazilo komisi, když vstoupila do bytu odsouzencova, byl ženský vkus, který byl všude patrný. Nábytek byl všechen červený, hedvábné prošívané přikrývky a růžový plyšový přehoz na posteli s nebesy… Všude ozdobné drobnůstky a všechny tři pokoje plné pachu z voňavek. Nápadný byl obrovský toaletní stůl – plný barviv na vlasy, tub, kelímků, ondulovaček, pouzder s manikúrou a voňavek.“ 

Kisch dokresluje karikaturu homosexuála v uniformě výčtem nalezených předmětů: 195 košil, 25 párů salonních bot, 400 párů glazé rukaviček. Jak mohla zůstat Redlova homosexualita dlouhodobě utajena, je záhadou. 

2) Nerudova 2 

Z protokolu Státní bezpečnosti o výslechu spisovatele KARLA PECKY (bydlel jen nedaleko odtud – v Nerudově 26): „Pecka prohlásil, že se do ničeho nezapojuje, schází se se svými přáteli u piva v restauraci U Kocoura v Praze 1, Nerudova ulice, a to je vše, co dělá.“ 

Pecka učinil oblíbenou hospodu středem svých povídek – včetně té možná nejlepší: Mistři smíru z roku 1980. Popisuje v ní setkání se spisovatelem ironicky nazývaným Mistr. Podle narážek na kolaboraci s komunistickým režimem, alkoholismus a homosexualitu („občas sem zavítá, většinou s těmi svými chlapečky“) lze tušit, že předlohou byl Karlu Peckovi spisovatel Ladislav Fuks. 

3) Nerudova 4 

V domě U Tří červených jelínků bydlela Kamila N., první dívka, kterou se JAROSLAV SEIFERT, toho času osmnáctiletý student gymnasia, odhodlal pozvat na schůzku. 

Pozítří u Lorety. 

„Kampak se tak šlechtíš? Zeptala se mě matka, když jsem se trochu déle holil a zhlížel v zrcadle. Že ty máš nějakou slečnu! 

Ale maminko, já na to překvapeně, jak tě to mohlo napadnout? 

Ale jak jsem se v duchu z toho podezření radoval.“ 

Znovu a znovu se Jaroslav Seifert schází s Kamilkou, vodí ji do zahrad Petřína, kMáchovu pomníku, vzhůru po ocelových schodech rozhledny, ale hubičku nedostane. 

„To by byl hřích! opakovala dívka opětně na mé prosby. To se přece nesmí! Vždyť se ani neznáme a vy už se chcete líbat.“ 

Neodvratný je konec studentských lásek. Jednoho dne Kamilka na schůzku nepřišla. Seifert ještě postával před domem v Nerudově ulici. Ale marně. Hubičky se nedočkal. 

4) Nerudova 14 

Až do svého úmrtí v roce 1970 tu žil JINDŘICH ŠOLTYS, slavný útočník fotbalové Slavie i národního týmu, jehož hvězda nejvíce zářila ve druhé polovině 20. let. 

Jenže také „pan spací kufr“ – podle Richarda Načeradce z Poláčkových Mužů v offsidu. „A cože, Šoltys? Proč staví Šoltyse? Zvolal v temném zoufalství. Ten je přece moc jemnej na ty pořízky žižkovský…“ 

5) Nerudova 16 

V domě U Zlaté číše žil do své emigrace v roce 1968 spisovatel, scenárista a rozhlasový novinář LUDVÍK AŠKENÁZY, jeden z nerozlučné trojice přátel, kterou doplňovali spisovatelé Ota Pavel a Arnošt Lustig. 

Aškenázy (přezdívaný Aške) proslul tím, že zaměstnání v Československém rozhlase získal na základě tvrzení, že dokonale ovládá turečtinu, z níž – pochopitelně – neuměl jediné slovo. Jenže ostatní na tom byli stejně, nikdo nic nepoznal a Aškenázy si zprávy z Turecka vesele vymýšlel. 

6) Nerudova 20 

V době první světové války, konkrétně v roce 1916, zakázalo rakouské místodržitelství divadelní festival připravený ke třístému výročí Shakespearova úmrtí. 

Dramatik byl přece Angličan! Nepřítel! LEOPOLDA DOSTALOVÁ, legendární česká herečka – po únoru 1948 zřejmě nejbližší přítelkyně Hany Benešové, vdovy po československém prezidentovi –, tedy tato spravedlivá a zároveň důrazná žena se vydala za místodržitelem do jeho soukromého sídla na Malé Straně. 

Vstoupila předním vchodem zNerudovy ulice, nenechala se odbýt, čekala a čekala. Hrabě se neodvážil vášní zajatou herečku přijmout, dokonce ani projít kolem ní, a protože potřeboval opustit palác, rozhodl se utéct zadním vchodem na Zámecké schody. 

Avšak vrátný, „dobrý Čech“, jak později Leopolda Dostalová vypravovala českému dramatikovi Josefu Topolovi (a ten autorovi článku), zaječí úmysly místodržitele vyzradil. Herečka nelenila, proběhla dnes uzavřenou prolukou (údajně z bezpečnostních protiteroristických důvodů) kolem domu a Thuna dostihla na plošině spojující palác se Zámeckými schody. Dopadený a zahanbený místodržitel kapituloval – festival povolil. 

Člověk by řekl, drobný příběh o rakouské hrůzovládě. 

7) Sněmovní 7 

Ve Sterneggovském paláci bydlel do své smrti v listopadu 1969 filmový režisér a scenárista VÁCLAV KRŠKA. Režisérova hospodyně poté přenechala byt EDUARDU CUPÁKOVI, oblíbenému Krškovu herci (třeba Jan Ratkin ve Stříbrném větru). Cupák se do Sněmovní nastěhoval v roce 1970 a žil zde se svým přítelem do úmrtí v roce 1996. 

Sněmovní 5 

Žil tu spisovatel a katolický filozof ALFRED FUCHS. Krátce po začátku okupace byl tento židovský konvertita zatčen. Tíživou událost popisuje jiný německy píšící spisovatel – Johannes Urzidil. „Bylo to v malostranském kostele sv. Mikuláše… Uviděl jsem, jak se za Alfreda postavili dva muži a jeden z nich mu zlehka poklepal na rameno. Alfred se zvedl, jako kdyby na to už dávno byl čekal. Když s těmi dvěma muži odcházel, utkvěl na mně pohledem. Měl jasně modré oči. V této vteřině mi připadalo, že je v nich obsaženo všechno utrpení, ale také všechno milosrdenství vezdejšího života. Odcházel mezi těmi dvěma muži řadami lavic k jasnému otvoru portálu do světla a do tmy, z níž se už nevrátil.“ 

Alfred Fuchs zemřel v koncentračním táboře Dachau. 

9) Thunovská 12 

V domě U Bílého slona bydlel FRANTIŠEK ONDŘÍČEK, na konci devatenáctého a počátku dvacátého století jeden z nejuznávanějších houslistů planety. „O zvláštním setkání slavného českého mistra s mrtvým Paganinim, jehož démonické umění uvádělo v úžas celý kulturní svět, učinil zmínku anglický spisovatel Loveland v Monthly Review,“ píše v roce 1909 časopis Český svět. „Roku 1893 dovolil syn Paganiniho otevřít rakev svého otce, aby proslavený náš virtuos popatřit mohl ve tvář velkého svého předchůdce. Byla to velká chvíle v životě českého umělce, když stanul před tělesnou schránkou Nesmrtelného, a zanechala v jeho duši hluboké stopy.“ 

Není divu, Paganini byl v tu chvíli již třiapadesát let mrtev! 

10) Thunovská 

Všichni, kdo chodí okolo, znají pohled na zavřenou a zaslepenou vinárnu U palcátu. V domě nad ní – čelem k Zámeckým schodům a hradnímu návrší – žila po desetiletí akademická malířka OLGA KARLÍKOVÁ (1923–2004). Patřilo k ní, že se vyhýbala oficiálním výstavním síním a v roce 1977 se stala jedním z prvních signatářů Charty 77. Posléze vydobytá svoboda přinesla Olze Karlíkové paradoxní důsledek – z domu, ve kterém tak dlouho žila, ji vyštípali noví majitelé. Brzy poté malířka zemřela. 

11) Thunovská 18 

V letech 1896 až 1907 bydlel v Šelmberkovském paláci T. G. MASARYK. Právě sem přitáhl v roce 1899 dav vysokoškolských studentů, demonstrující proti Masarykovu postoji v případu Leopolda Hilsnera a jeho obvinění z rituální vraždy Anežky Hrůzové. Zastavil se na nádvoří a pokřikoval nadávky k Masarykovu pavlačovému bytu. 

12) Thunovská 23 

Ve sklepě domu U Zlatého anděla se scházel spolek Podzemní Praha, výrostci toužící po dobrodružství vedení o několik let starším – zanedlouho veleznámým udavačem – RUDOLFEM MRVOU. Odtud vyráželi na svoje cesty za dobrodružstvím – do hlubin malostranských sklepení, hnaní touhou objevit poklad, proslavit se a zbohatnout. Žádný poklad neobjevili a Rudolf Mrva zvolil posléze odlišnou cestu ke slávě, když jeho neuvážené žvanění stálo za procesem s Omladinou (1894) a vedlo nakonec i k jeho zavraždění (1893). 

13) Thunovská 193/25 

Bizarní detail lze objevit na mramorové pamětní desce umístěné vedle zadního vchodu italského velvyslanectví – FYRMA. Děsivá gramatická chyba upomíná na stavební úpravu paláce pánů z Hradce, v němž – mnohem dřív – v letech 1911 až 1924 bydlel ALFONS MUCHA. 

14) Zámecké schody 2 

V šedesátých a sedmdesátých letech tu bydlel divadelní režisér a herec MIROSLAV MACHÁČEK. Do jeho bytu mířily průvody žen, tak alespoň vzpomínají jeho tehdejší sousedé – womanizér, řeklo by se dnes. 

Dalším nájemníkem domu byl filmový režisér ZDENĚK BRYNNYCH. Režisér oceňovaných filmů Transport z ráje, … a pátý jezdec je strach nebo Místo v houfu. 

Do své smrti (v únoru 1974, bylo mu pouhých 56 let) tu bydlel filmový, více však divadelní a zejména rozhlasový herec FELIX LE BREUX. 

15) Zámecké schody 4 

Do své smrti v roce 1994 zde bydlel vynikající český herec PETR ČEPEK, zemřel ve čtyřiapadesáti letech. 

Muzikant, scenárista a překladatel JIŘÍ POPEL emigroval krátce po podpisu Charty do Spojených států. Usadil se v Los Angeles a živil se výrobou umělé krve pro filmové účely. „Když dneska vidím hollywoodskej film, kde teče krev, hned poznám, jestli je to ta, kterou jsem vymyslel já. Jestli je vyrobená podle mého receptu,“ vypravoval po návratu z emigrace. 

A ten recept? 

„Základem je sirup. V Americe jsem krev dělal z kukuřičnýho, poněvadž kukuřice Ameriku živí. U nás je nejlepší lesní směs, stačí ji trochu zahustit a přibarvit.“ 

16) Zámecké schody 6 

Dům, který proslavil JAN ZRZAVÝ (nastěhoval se sem v roce 1959 a bydlel tu až do své smrti v roce 1977), patřil sochařce HANĚ WICHTERLOVÉ, sestře věhlasného vynálezce kontaktních čoček Otty Wichterleho. Malostranští obyvatelé – alespoň ti starší – ho ještě pamatují, jak s modrou bandaskou chodil pro mléko. 

„Byl to strašně plachý člověk,“ vzpomíná akademický malíř JAN VLČEK, který bydlel od pětašedesátého roku v sousedním domě (s Čepkem a Popelem) na Zámeckých schodech. „Když začátkem sedmdesátých let vysílali v televizi seriál F. L. Věk, chodil se dívat do přízemí k paní Sirotkové, která měla jediná v domě televizi. Ale musel mít svoje křeslo, tak jsem mu ho nosil – před vysíláním dolů a po skončení každého dílu zase nahoru. Na konci byl vždycky strašně dojatý a někdy plakal.“ 

Od poloviny šedesátých let tu měl ateliér – zanedlouho již klasik světové pantomimy – CTIBOR TURBA. 

17) Zámecké schody 10 

V domě U Hvězdů bydlela po svém propuštění z komunistického vězení česká herečka JIŘINA ŠTĚPNIČKOVÁ. 

Ve druhé polovině osmdesátých let se stal symbolem úpadkové hudby, emblémem svazáckých klubů a nevkusu socialistických diskoték. Ale lidský život je přece jen vrstevnatější. 

ARNOŠT PÁTEK – vlastním jménem ARNOŠT PIAČEK – vyrůstal daleko od stájí normalizačních hvězdiček – na Malé Straně. Seladon s prošedivělým účesem? Ale kdepak, v té době malostranský kamarád, talentovaný fotbalista a báječný kumpán pro klukovská dobrodružství – tak na něj vzpomínají kamarádi z šedesátých let. 

Když přišly chvíle jeho slávy, bylo mu přes třicet. 

Poslední prázdniny. Julie. Boxer. Sny o tygří lady, svoje příšerné šlágry zpíval neobvykle vysokou fistulí, která mu – po pravdě řečeno – přinášela často jenom posměch. Pak přišel Listopad, neodvratná cesta do zapomnění a nakonec i bolestné roky, kdy bojoval s rakovinou, kvůli níž mu lékaři oddělili část obličeje. A nakonec také s těžkou cukrovkou, která byla příčinou jeho smrti. 

Hypoglykemický záchvat ho zastihl v noci, osamělého, nedovolil mu oloupat pomeranč, aby z něj získal alespoň malou trošku cukru. Když ho po několika dnech našli, ležely na jeho těle kousky slupek. 

Bylo mu 54 let.

Foto popis| Tohle zákoutí pod Novými zámeckými schody a trubačskou baštou ještě má někdejší patinu. 

Foto popis| Na Pětikostelním plácku žil do svých osmadevadesáti let architekt pražského Hlavního nádraží Josef Fanta. 

Foto popis| Domy na Zámeckých schodech měly spoustu věhlasných nájemníků, třeba herce – Čepka, Štěpničkovou, Macháčka… 

Foto popis| Hostinec U Kocoura se vrací ke své slávě z šedesátých a sedmdesátých let. 

Foto popis| Bezmála před sto lety vyběhla po schodišti herečka Leopolda Dostalová, aby polapila místodržitele Thuna. 

Foto popis| Houslový virtuos Ondříček (žil právě tady, v Thunovské ulici) si splnil sen. Paganiniho syn nechal otevřít otcův hrob, aby mohl český virtuos pohlédnout do tváře geniálního hudebníka. 

Foto autor| foto Tomáš Krist